Protikladné síly tvoří základ vesmíru. Tak, co kdybychom si to dovolili i v našich životech a přestali mnohé vidět černobíle?
Na první pohled rozporuplný nadpis je nositelem největší jednoty, jakou si kdy dovedeme představit. Proč? Nechejte se provést inspirativními úvahami… ať už s nimi naložíte jakkoliv. 🥰
Vyrostli jsme v dobách, kdy buď bylo milováno či nenáviděno bez výhrad. Tedy, buď měl někdo sympatie a byl obhajován i v situacích, kdy by mohlo kritické myšlení nabídnout mnoho jasných zpětných a kritických vazeb. Nebo byl nenáviděn, nesnášen, odmítán a opět i v situacích, kdy byl hoden uznání, ocenění či přijetí. Takto to bylo. Buď jsi v týmu komunista či antikomunista, věřící či ateista, atd. Hodný až blbý nebo sobec. Nicméně, co bylo, bylo, terazky… známe slova klasika. 😃
Chci nabídnout úhel pohledu, který nerozděluje na tábory, ale v každé situaci či okamžiku se opírá právě o ten moment, kdy se to děje. Začnu trochu obšírně, z pohledu vědy. Vesmír drží pohromadě „nějaká síla“, která se definuje jako přitažlivá (gravitace) nebo odpudivá. Ta určuje oběžné dráhy planet. Určitý poměr přitažlivé a odpudivé síly zaručuje její stabilitu na vesmírné dálnici. Každá planeta ji má jiná, přesně v poměru, který této planetě umožňuje „žít“. Nelze říct, že je jedna z těch sil špatná, protože obě jsou zcela zásádní pro celý proces.
Tatáž kombinace sil nás lidi udržuje na povrchu planety Země. Můžeme dýchat, protože gravitace je k nám laskavá, ale přitom je i dostatek proti síly, abychom mohli z radosti poskočit nebo lítat letadlem. 😇
Pojďme přenést tuto rovnici do lidských vztahů. Milovat neznamená, že ten druhý nemůže udělat něco, co mě zraní, překročí mé hranice nebo ohrozí. Velmi často si toho není ten druhý vědom. Ne, že by si nebyl vědom toho, co udělal, ale není si mnohdy vědom toho, co to v nás vyvolalo. Je z jiného těsta, jiný koktejl osobních i rodových zkušeností. Vše prožívá on, stejně jako my, unikátně. Tudíž očekávání toho, že bude konat a cítit stejně jako my v dané situaci je velmi riskantní iluze, která situaci nepomůže.
A přesně v ten moment, kdy ten druhý udělá něco, co nás přivádí do ohrožení (ať už ze strachu ze ztráty lásky, postavení, selhání, apod.) nemůžeme cítit lásku. Pokud sami sobě nelžeme a nemanipulujeme s vlastní hlubokou a autentickou pravdou. První a naučenou (nikoliv přirozenou a vrozenou) reakcí je si tyto pocity zakázat a popřít. Protože to přece nemůžeme, když ho/ji/je milujeme… 🙈 Přirozená a vrozená reakce je v emocích ukázat, co cítíme. Prsknout, udělat obličej, máchnout rukou, říct slovo…. cokoliv, kromě myšlenky. Ta emoce nevytáhne, sorry….
Uměli jsme to jako děti. Umí to zvířátka. Lvice dokáže na své lvíče prsknout, jakmile dělá něco, co se ji nelíbí a za vteřinu ho láskyplně olizuje, protože ho miluje nade vše. Tak kde máme ten gap, proč nám to v dospělosti nejde? PROTOŽE HLAVA, PŘÁTELÉ!
Takže nejen, že hlava emoce nevytáhne, ale ani nám se situací moc nepomůže. Jen bude pravděpodobně točit a analyzovat všechny DOMNĚNKY, které s danou situací přímo souvisí. Z komára bude za chvíli velbloud. Kdo zná, ruku nahoru!
Chci vás inspirovat a povzbudit, abychom si v daný okamžik dovolili vyjádřit, že se cítíme ohrožení. A je úplně jedno proč. Prostě se tak cítíme… a dali, v důvěře v lásku toho druhého směrem k nám, jasně najevo, že nás právě v ten okamžik svým jednáním odpuzuje. Že nám to nechutná a jsme možná i znechucení. Že nám to bere chuť k životu. Že se s ním/ní/nimi necítíme v bezpečí.
A kdo se necítí v bezpečí, má několik možností… reagovat jako zraněné zvíře a agresivně útočit tam, kde to není ale třeba. Raději zaútočit první, aby bylo eliminováno nebezpečí dalšího zranění. Padnout do strnulosti, ve které budeme převálcováni a následně s pocitem bezmoci padneme do nemoci, protože v posteli jsme vždycky v bezpečí (a s pozorností). Nebo otevřít prostor našemu duševnímu nezdraví (deprese, úzkosti, schizofrenie,…), abychom dostali nějaké ty pilule, které naši realitu, jenž neumíme sami změnit, alespoň trochu upravili. Aby to bylo k žití… tedy spíš k přežívání. Asi bychom ještě nějaké další nasedající modely chování našli, ale jsem si jistá, že tyto nejobvyklejší pro popis bohatě stačí. 🙈
Sumasumárum můžeme překopat naše nastavení a přijmout, že to, že na někoho v daný okamžik prskám (a možná ho v ten moment fakt jako nesnáším či nenávidím) nemá s hlubokou láskou nic společného. Prostě a zkrátka, jeden prďoch nedělá z excelentního pokrmu mizerný. Ju? 😃
Moc se opatrujte, milujte celým svým bytím i nesnášejte ve svých spontánních emocích. Vše je za mě cajk! 😍
Těším se na vaše komentáře, zkušenosti a příběhy. Ať už veřejně nebo do soukromé zprávy! 🥰
Eliška
Foto: WikiImages z Pixabay